Monte Rosa 2006

Monte Rosa 2006 aneb nekonečná hora
Čas utíká neuvěřitelně rychle a tak letos uplynuly již 2 roky od chvíle,
kdy jsme stanuli na vrcholu Eigeru. Nastal čas přidat do sbírky
alpských vrcholů nějaký další. Letos padla volba na horský masiv
Monte Rosa ve Walliských Alpách ve Švýcarsku. Jako hlavní cíl naší
expedice jsme si vytyčili zdolání 2. nejvyšší hory Alp ? 4634 m
vysoké Dufourspitze. Sestava obdobná jako v minulých letech. Pavel
Dvořáček, Michal Gerla, Petr Spilka, Václav Žabíček a benjamínek
naší výpravy Pavel Mráz, všichni HO Hranice. Pavel Dvořáček, který
si zvolil vlastní program (měl v úmyslu zdolat 4505 m vysoký
Weishorn ), si s sebou vzal k dosažení tohoto cíle Martina Lišku
z Brna. Díky tomu, že Michal momentálně vlastní 7-místný
automobil, mohlo nás jet tentokrát více. Odjezd byl stanoven na
čtvrtek 20. července na 20:00, což se nám v podstatě podařilo dodržet.
Cestu jsme zvolili po našem území po dálnici až do Rozvadova, dále
pak přes Německo do Švýcarska. Cesta proběhla poměrně v klidu.
Pouze při přechodu německo-švýcarských hranic jsme tradičně zaujali
celníky natolik, že nás odstavili na stranu. Avšak asi po 5 minutách,
nezbytných zřejmě ke kontrole našich cestovních dokladů,
pokračujeme bez problémů k cíli naší cesty ? horskému středisku
Zermatt. O tom, že se ve Švýcarsku v podstatě zastavil čas, jsme se
přesvědčili hned po příjezdu. Naše oblíbené parkoviště v Taschi opět
volné a stále zdarma jako před 4 roky. Rovněž seník, ve kterém jsme
tenkrát spali, čekal jen na nás. Pohodovou noc nám narušila pouze

místní technopárty, která se konala na hřišti souvisejícím
s parkovištěm a na kterou se sjela mládež z širého okolí. Dunivé

rytmy zněly údolím až do rána. Po nepříliš vydatném spánku jsme
ráno nabalili batohy a vydali se vstříc dobrodružstvím. Pavel
Dvořáček s Martinem se s námi v Zermattu rozloučili a chystali se na
aklimatizační výstup na 4221m vysoký Zinalrothorn.
My ostatní jsme
vyrazili směr směr Monte Rosa Hütte. Tato horská chata, respektive
bivak, který jsme měli v úmyslu zřídit si nad ní, se měl stát základnou
pro naplánované výstupy. Naše obrovité batohy, které zcela jistě
vážily okolo 30 kg, vzbuzovaly obdiv a údiv turistů. Když se nás
dotazovali, kam že to máme namířeno a dozvěděli se cíl naší cesty,
uznale pokyvovali hlavami.
Akorát se velmi divili, proč jsme nejeli vlakem. K ulehčení nástupu
se dá použít horská železnice Gornergratbahn až do stanice
Rotenboden ve výšce 2815m. Tato je však značně drahá. Poté, co jsme
nakonec dorazili na chatu po 7 hodinách strastiplného výstupu značně
vyčerpaní, jsme se zařekli, že už to bylo opravdu naposledy. Sotva
jsme vešli do chaty, rozpoutala se prudká bouře a spustil se vydatný
déšť. Noc už jsme museli strávit na chatě. Uvařili jsme večeři,
ubytovali se a šli spát. K výstupu na Dufourspitze je potřeba vstát ve
2:00, k vrcholu se vyráží ve 2:30. To se nám zdálo po fyzicky
náročném nástupu příliš brzy. Utěšovali jsme se tím, že jsme dobří a
tak jsme vyrazili až v 6:00. O tom, že to byla chyba, jsme se
přesvědčili velmi brzy. Pro výstupy v Alpách je nejdůležitější vědět
kudy, a kusé informace v průvodcích jsou většinou k ničemu. Základ
je vyrazit k vrcholu s ostatními a držet se horských vůdců. Ti byli už
v tu dobu doslova a do písmene za horama. Pokus o výstup skončil
aklimatizační ?procházkou? po ledovci.
Nakonec jsme byli velmi
spokojeni, protože takové dobrodružství mezi ledovcovými trhlinami,
kdy z mnohých nám běhal mráz po zádech už při pouhém pohledu,
jsme ještě nezažili a asi hned tak nezažijeme.














Den aklimatizace se
nám navíc vzhledem k výšce zamýšleného výstupu velmi hodil. Asi v
17:00 jsme byli zpět na chatě. Při sestupu se nám podařilo najít mezi
skalami skvělé místo pro bivak a tak jsme na chatě sbalili věci a
vydali se do skal nad chatou.














Po vydatné večeři jsme se uložili brzy ke
spánku s úmyslem vydat se ráno k vrcholu s ostatními. Okolo 3:00 nás
vzbudilo mohutné dupaní, chřestění karabin a zvonění cepínů. My,
vědomi si svých lezeckých kvalit, vyrážíme asi o hodinu později.
Tentokrát se směrem výstupu problémy nemáme, neboť lezci před
námi nám svými čelovkami ve stěně zřetelně ukazují trasu výstupu.
Po krátkém skalním výšvihu se dostáváme na ledovec. Zde už je linie
výstupu až k vrcholu jasná, my nazouváme mačky a sundáváme
z batohů cepíny. Stoupání je čím dál strmější a s přibývajícími
výškovými metry se začíná ozývat únava.



Výstup se jeví opravdu jako
nekonečný, protože za každým ledovcovým výšvihem, který vypadá,
že už by to mohl být vrcholový hřeben, se vždy objeví další. V závěru
výstupu je nutno ještě absolvovat strmý skalní hřeben s lezením
obtížnosti III. V 11:00 jsme konečně na vrcholu! 1700 metrů stoupání
je úspěšně za námi.




Je pondělí, 24.7.2006. Po pořízení nezbytných
vrcholových fotografií a krátkém odpočinku se vydáváme na sestup.

Ten již naštěstí není tak složitý. Do sedla pod vrcholem se sestupuje
skalním a ledovým kuloárem, který je jištěn fixními lany. Tlačí nás
čas, neboť slunce nemilosrdně pálí a pohyb po rozbředlém ledovci
v odpoledních hodinách je nebezpečný. Sestup s námi absolvuje
jeden mladý Polák, se kterým jsme se seznámili na vrcholu. Chtěli
jsme ještě zdolat nedaleký Nordend, 4606 m vysoký vrchol, který je
relativně blízko a výstup na něj není příliš složitý. Další 3 hodiny
navíc na slunci a ke všemu bez vody, která nám došla, by však byly
nad naše síly. Sestup až k našemu bivaku jsme zvládli za 3 hodiny.
V dolní části ledovce už naštěstí tekla voda. Celou dobu jsme si však
museli před úpalem chladit hlavy sněhem. V 16:00 jsme definitivně
v bezpečí na našem bivaku. Značně unaveni celodenním výstupem,
nicméně maximálně spokojeni. Hlavní cíl naší expedice je úspěšně za
námi. Zbytek programu jsme oželeli, s tím, že si jeden den
odpočineme na bivaku / nakonec jsme na dovolené/, a sníme zásoby
jídla, které jsme si vynesli v potu tváře nahoru. Zároveň si užijeme
nádhernou atmosféru hor. Vše vyšlo podle našich představ, pouze
odpoledne se zkazilo počasí. Opět se přihnala silná bouře a napadlo i
něco sněhu. Ve středu, kdy jsme absolvovali sestup zpět do Zermattu,
však již bylo opět slunné počasí.
Na sestupu při přechodu ledovce
Grenzgletscher jsme se ještě stihli zúčastnit manévrů Swissarmy, které
tam zrovna probíhaly. Po krátké prohlídce Zermattu jsme byli v 18:00
zpět na parkovišti u auta.
A jak dopadla druhá část naší výpravy, Pavel Dvořáček s Martinem?
Dufourspitze se jim zdál příliš těžký. Zvolili si tedy o něco nižší, 4221
m vysoký skalnatý vrchol Zinalrothorn. Asi 100 m pod vrcholem jim
?došlo.? Vymlouvali se, že tam byl sníh a led. Někdo jim poradil, že
pěkný kopec je Weisshorn. Vydali se tedy na něj. Normálka jim přišla
moc lehká, zvolili si tedy obtížnější lezeckou cestu východní stěnou
obtížnosti IV přes bivak Schali. Vrchol zdolali, při cestě dolů však
zabloudili a na chatu Weisshorn Hütte se dostali až v 1:00 v noci.
Když svůj lezecký úspěch konzultovali s horskými vůdci, ti prohlásili
něco jako?impossible?. Asi chtěli klukům naznačit, že lezou úplně
nemožně. Vzhledem k tomu, že vrcholu dosáhli, myslím, že našemu
oddílu jakož i České republice ostudu neudělali. Ve čtvrtek ráno jsme
je naložili v Randě /horské středisko nedaleko Zermattu/ a vydali se
zpět směr ČR.V pátek ráno jsme dorazili na Vysočinu, kde jsme
v průběhu dne vylezli ještě několik pěkných cest. Večer v 19:00 jsme
definitivně zpět v Hranicích. Závěrem bych chtěl vyzvednout výkon
nováčka v naší expedici Pavla Mráze, který výstupy v podobných
velehorách absolvoval poprvé a stal se velmi platným členem naší
výpravy.

V. Žabíček