Kanada

Výprava do Kanady (2008)
Pavel Mráz

Již od dětství jsem doufal, že se někdy podívám do Kanady, nejlépe až do kanadských Skalistých hor (Rocky Mountains, řečených Rockies) a tento sen se mi vyplnil letos.

Jak již jsem kdysi zjistil, není to jenom o tom snít a doufat, ale člověk tomu štěstíčku musí také jít trochu naproti. Tak přesně to jsem se pokusil udělat, jenže mé plánování mělo jeden velký háček ? čas. Měl jsem na to pouze 3 měsíce, kdežto můj dobrodružný plán vypadal na minimální časovou dotaci půl roku, a to bych ještě musel mít kopec štěstí. Zdálo se, že karty jsou rozdány a budu muset přerušit studium.

V takovém rozpoložení mne zastihla nabídka na nástěnce naší katedry. Mluvilo se v ní o prázdninách snů v Kanadě, dokonce v srdci Rockies, bylo potřeba jen mít masérskou licenci a projevit zájem, což jsem splňovalJ

Hned mě ale napadlo, jak polezu po skalách a do divočiny mezi medvědy, když tam budu sám? Pravda, nabídka se zdála být pouze pro jednoho, ale i tak jsem oslovil spolužáka, který se mnou již v březnu podstoupil můj dobrodružný survival na sněžnicích s názvem ?Jak se zabít na Malé Fatře?. Kamarád souhlasil, a tak jsme na nabídku odpověděli, přemluvili zaměstnavatele a začali všechno připravovat. Veškeré papírování a vůbec všechno kolem nakonec spadlo na má bedra, což mě trošku rozčilovalo, ale Kanada je Kanada, tak jsem holt zrušil nejdůležitější předmět toho semestru, přesunul jej na další rok a zjišťoval místo učení na zkoušku informace o dlouhodobém cestovním pojištění. Pár dnů běhání a ušetřil jsem nám každému rázem asi 6000Kč. Víza dorazila, letenky už jsme měly zaplacené, školu uzavřenou, a tak nám již zbývalo pouze sbalit batožinu (já naplnil jeden 25kg batoh jenom karabinami, šrouby, hexy, vklíněnci, cepíny, mačkami, smycemi a lanem:), rozloučit se a hurá do Prahy na letadlo.

Přiletěli jsme do Kanady a prvním překvapením nám bylo ubytování. Naši zaměstnavatelé nám domluvili ubytování u paní Minaříkové, kanadské manželky českého horolezce Martina Minaříka. Brzy jsme pochopili, že ve městě Canmore je každý buďto horolezec, nebo brázdí divočinu na horském kole, kajaku, případně na lyžích, nebo to všechno kombinuje.

S prací jsme se dost rychle sžili. Byli jsme maséry v jednom místním ?spa?. Práce, šahání na lidi, tedy nebyla zrovna mým snem, ale bavilo mě to. Měl jsem díky tomu také možnost potkat a popovídat se spoustou zajímavých lidí. Mimoto, že jsem masíroval zástupce z kanadských národních týmu běžkařů a biatlonistů, jsem měl možnost potkat a pracovat např. na těle neuvěřitelně charismatické a krásné ženy Sharon Wood, první severoameričanky, jež zdolala Mt. Everest (1986). Hezká vzpomínka na práci, nemyslíte?:)

Do Kanady jsem ale nejel za prací. Nejsem z těch, kteří jezdí do zahraničí vydělávat kopec peněz nebo zdokonalit cizí jazyk, ale jel jsem tam pro zážitky, pro nové kontakty a hlavně oblézt, co mi pracovní závazky a únava z práce dovolí. A to jsem taky udělal:) Nebudu zde vyprávět o každém dni, který jsem zažil něco nového, nejen proto, že by to bylo 94 úplně jiných příběhů, ale často jsem se věnoval spíše turistice (ono to v Kanadě ani moc jinak nejde, viz dále), někdy vodě, hlídání dětí, canyoningu atp.
(viz. tuhac.blog.cz). Popíšu zde tedy ?pouze? jednu 5-ti denní dovolenou.

Zlatý hřeb - Mt. Assiniboine

(3618 m.n.m. , north ridge 5.5 YDS)

První dovolenou jsme si s Petrem v předstihu domluvili na druhý srpnový týden, a to hned ze dvou důvodů. První důvod bylo sjednocení volna s českým párečkem Šárkou Cimrovou a Honzou Zámečníkem, kteří bydleli a pracovali v Banffu ? městečku asi 19km od Canmore. Honza je nadšený mladý horolezec z Ostravy a dost nás spojoval jeden sen. Vylézt na vrchol Mt. Assiniboine. Tento vrchol jsem si spíše náhodou před odletem našel v atlase světa a jeho název se mi tak zalíbil, že jsem si řekl, že bychom se na něj mohli podívat. Až v Kanadě jsem zjistil, co jsem si to vybral za neskutečně nádhernou, lehce nedostupnou a zároveň obtížnou horu. Říká se jí ?kanadský Matterhorn?. A to byl druhý důvod zvoleného termínu. V tom samém týdnu měli totiž kluci lézt na alpský Matterhorn, kde bych, nebýt Kanady, byl pravděpodobně s nimi.

Než začnu vyprávět, jak probíhala naše cesta, pokus o výstup i další putování, je potřeba trošku přiblížit kanadské poměry. Ono v Kanadě existuje hromadná doprava úplně minimálně. Mobilní telefony nemají v Kanadě dlouhou historii, a tak uděláte-li krok za hranici města, nemáte už vůbec žádný signál. Kanadské Rockies jsou pravděpodobně nejdivočejším pohořím na světě. Zranit, nebo, nedej bože, usmrtit medvěda, i když na vás zaútočí, je v Kanadě snad horší trestný čin, než vražda člověka. Nějak tak podobně to platí i u pumy, akorát s tím rozdílem, že puma zaútočí většinou, až v poslední vteřině vašeho života.

Kanadské Rockies jsou jako nekonečné Alpy. Z vrcholů hor vidíte pouze další vrcholy hor. Když začne noc a nesvítí hvězdy ani měsíc, nastane absolutní tma. Když si zvrtnete kotník, můžete na to umřít. Můžete měsíc, dva měsíce, možná třeba i rok, někam jít a celou dobu nepotkat živáčka, ba dokonce ani jediné znamení o existenci lidstva. Turistické značení jsme objevili dvojího druhu. Jedno bylo úplně stejné jako české, a to do puntíku. Takové jsme našli jen jediné, a to přímo ve městě Canmore. Byla to asi zase nějaká česká recese:). Čechy, většinou emigranty, tam potkáte na každém rohu.

Normální značení po kanadských cestách je jiné. Uprostřed lesa, louky, planiny najednou najdete stát ceduli. Na ní jsou namalované všelijaké šipky (když je dobře, tak orientační mapka s nákresem stezek) a u jedné šipky zkusíte nalézt to, co vás zajímá, čímž získáte informace: šipka ukazuje směr, u ní napsaných 8km vzdálenost. No a vy prostě tím směrem vyrazíte a za 8km můžete čekat další ceduli. To je vše. Mapy se v Kanadě začaly dělat teprve před nedávnem, většina oblastí je nezmapovaných. Můžete tedy jít vlastně kam chcete, nikdo vás po lese nebude nahánět, kromě divoké zvěře. Jedinou jistotou Vám může být pouze to, že pokud někam jdete, půjdete tam opravdu dlouho a je pravděpodobné, že pokud se vám stane něco nemilého, tak se budete muset zachránit vlastními silami. Nikdo vám na pomoc totiž nepřikluše. Ani nevím, je-li v Rockies něco jako horská záchranná služba.

Campovat v Rockies nemůžete jen tak leckde. Respektive můžete, ale zaprvé riskujete, že vás napadne medvěd, nebo spíše puma, a zadruhé porušujete vyhlášku parku a můžete za to dostat pěkně mastnou pokutu, plus zákaz vstupu do parku (strážci parku jezdí po parku na koních, žijí v divočině ve srubech a musím říci, že je občas vidět, že je takový život hodně zocelil). Takže pokud chcete někde rozbalit stan, musíte si buďto zarezervovat a dopředu zaplatit místo v kempu nebo jsou kempy, kde platí pravidlo, kdo dřív přijde, ten dřív mele. V kempech je omezený počet míst, kam si můžete postavit stan (jsou to čtvercové plochy vysypané kůrou, nebo štěrkem) a to proto, že musí splňovat trojúhelníkové pravidlo bezpečného spaní v divočině: stan, prostor na vaření (i konzumaci) a prostor, kde jsou uloženy potraviny musí být jeden od druhého min. 100m daleko. Opět je to opatření kvůli divoké zvěři.

No a všechny tyto okolnosti dost zásadně ovlivňují plánování jakéhokoliv delšího putování v Rockies, což jsem měl na starosti vždy já, ?taťka? naší domácnosti:) Bylo potřeba vymyslet trasu, které kempy na trase zvolit a zarezervovat, nastudovat přístupové cesty pod Mt. Assiniboine, nastudovat výstupové i sestupové cesty na vrchol, zjistit předpovědi počasí, zajistit potřebný horolezecký i campingový materiál a nezapomenout na ústupové cesty z trasy navazující tůry. Vše se tedy nějak sešlo a potom již scházelo jen zajet po práci nakoupit jídlo a začít balit. Balili jsme dlouho, ale vše klaplo a ráno jsme vstávali podle plánu, který byl nakonec takovýto:

PLÁN A

11.8.2008 - v 8:00 autem z Canmore na parkoviště Mt. Shark - Spray Lakes Reservoir; odtud cca. 25 km do Lake Maggog Campground; ještě za světla projít začátek trasy

12.8.2008 - ve 3:00 budíček, nástup před 4:00; The Hind Hut (5:00), odtud vysílačkou zjistit počasí; výstup na vrchol Mt. Assiniboine klasickou cestou po severním žebru; (13:30max.); sestup z vrcholu zpět k Lake Maggog

13.8.2008 - rozdělení skupiny- Zámkovi k autu a domů, my backpacking trip směr NP Banff; večer spani jeste v PP Mt. Assiniboine na Porcupine Campground (15km)

14.8.2008 ? pokračování cesty přes Sunshine Meadows do Egypt Lake Campground (cca. 35km)

15.8.2008 - dokončení plánované trasy na Storm Mountain Lodge (cca. 30km) - tady highway směr Banff - stopem do Canmore, příp. telefonicky domluvit odvoz

Těšili jsme se, a tak, i když jsme kolem 10:00 dojeli na parkoviště Mt. Shark ? asi 60km od Canmore ? celkem rozespalí, šla na nás vidět odhodlanost a dobrá nálada. Já měl bohužel rozedřené nohy z předchozích výletů, proto jsem, dokud to šlo, šel pouze v sandálcích, ale pak už musely nastoupit pohory. Obloha se na nás mračila a bylo docela chladno. Cesta pod Mt. Assiniboine celkem naše odhodlání prověřila. Těžké batohy s jídlem a horo materiálem, střídání deště, sluníčka a lehkého sněžení, no prostě ?pohádka?. Zmrzlí jsme byli jako papriky a navíc pak od Assiniboine Pass vidět kopec zahalený v mracích nám taky moc nepřidalo. Bude-li takové počasí i zítra, máme po výstupu. Do kempu jsme se dokodrcali něco před 17:00, shodili batohy a rozdělili úkoly. Petr se Šárkou dostali za úkol postavit stany a připravit něco k jídlu. Já s Honzou jsme mezitím šli zkusit najít nástupovou cestu k Hind Hut, tudíž k hoře samotné.

Vyrazili jsme velmi svižným tempem až pod skálu (cca. 2km). Podle informací nás první stěna měla pustit některým z komínů, což byla pravda. Odtud jsme šli dále přes široké suťovisko šikmo vlevo vzhůru, kde jsme se měli protáhnout kolem malého vodopádku do dalšího komínu. Tím prolézt na další suť, a pak rovně nahoru zase do stěny, ale tam dávat pozor, a včas zahájit travers, nebo nastane problém. Nojo, ale kdy je včas, to nám nikdo nebyl schopen říci. Nad námi tál pěkný kusanec sněhu, takže nebylo divu, že byla skála hladká a mokrem navíc o to kluzčí.

Honza vlezl do jedné části stěny, která podle něj vypadala k světu, ale nebylo to zrovna zadarmo. Já proto zkusil jinou část (samozřejmě v sandálkách a Honza v teniskáchL ) a taky jsem se u toho nepotrhal moc smíchy. Museli jsme najít lepší variantu pro zítřejší ráno, třeba to z vrchu bude lépe čitelné. Taky, že jo, našli jsme slaňák. OK, uvidíme po cestě zpět. Zahájili jsme traverz po úzké římse. Monumentální stěna pod námi malinko budila respekt, ale římsa nebyla nijak moc členitá a cesta se zdála poměrně jasně viditelná. Traverzovali jsme pěkný kus, pak kousek podél úplně hladké stěny nahoru takovým žlabem a zase traverz.

Celé to traverzování mohlo mít délkově asi tak 800m. Chvilkami po římse, chvilkami po suti, občas nějaký vodopád atp. Travers končil pod širokým sněhovým splazem. Já na něj v sandálkách moc nemohl, protože mi klouzaly, tak jsem to musel vzít po stěně vedle. Nahoře jsme zjistili, že dál už jen do kopce po rozlehlé moréně. Nic překvapujícího jsme už tedy neočekávali a ke všemu se za chvilku mělo stmívat, a proto alou zpět. Po cestě zpět jsme si upevnili znalost terénu a dokonce jsme u toho slaňáku našli relativně pohodlnou a hl. bezpečnou cestu dolů i nahoru (malým ledovým tunelem:), takže úspěch akce perfektní. Dorazili jsme ke stanům a tam mrtvo. Říkali jsme si, že už mají asi uvařeno a čekají na nás. Ale jakmile jsme otevřeli stany, měli jsme jasno. Místo, aby už měli navařeno, si spokojeně chrápali ve stanech. My, samozřejmě hladoví jako vlci, jsme to nesli s nelibostí, ale co naplat, šlo se teprve vařit. Pak honem spát kolem 23:00 a ráno ve 3:00 budíček.

Nemohl jsem spát. Měl jsem svůj 3sezónní spacák a jelikož jsme byli zarýglovaní v expedičním stanu, bylo mi šílené horko, i když jsem v něm ležel jenom v trenkách, ale rozepnout jej znamenalo zase zmrznout. Navíc jsme se na sebe museli s Petrem lepit, protože stan byl opravdu max. pro 2 lidi. Hodiny se vlekli. Když už jsem malinko začal usínat, tak se ozval venku šílený rachot. Někde spadla kamenná lavina. Hmm, hezké znamení.

Zazvonění budíku bylo jako vysvobození. Hned jsem vyskočil ze stanu a podíval se na oblohu. Ta nádhera byla až omamující. Nejkrásnější sametová čerň a všude na ní se třpytily hvězdy, žádný obláček, pouze bezvětří a chlad. Několik pohybů pro rozhýbání a už se šlo snídat. Pak v klidu do sedáků, sbalit batoh, jen nikam nespěchat, nic nezapomenout, a pak hurá na cestu. Honza se Šárkou vyšli dříve. My s Petrem ještě něco dolaďovali, a vyrazili asi s 15min zpožděním. Stejně jsme do těch komínů museli postupně, neboť hrozil pád kamení, a tak jsme se je ani nesnažili dohnat.

Neznat cestu předem, tak nevím, kam bychom se dostali. Postupovali jsme raději pomalu a obezřetně, vždyť Petr byl skoro začátečník. Však taky několikrát na římse utrousil poznámku, že je za tmu rád, protože by nechtěl vidět, kde to vlastně lezeme, což se potvrdilo, když to pak uviděl za světla, nevěřil svým očím. Ta stěna, kterou jsme traverzu vypadá opravdu monumentálně. Zdárně jsme došli až k tomu sněhovému splazu. Trošku přes noc přimrzl, tak jsem pro jistotu vytáhl Petrovi i sobě cepín. Tím sněhem začalo stoupání, které nám připomnělo, že budeme muset taky někde nahoru. Než jsme se rozdýchali, tak to byla celkem dřina, ale pak to už šlo bez problémů. Začalo se rozednívat. Zhruba tehdy jsme si všimli, že se obloha zase zatáhla a Mt. Assiniboine je zahalen v mraku. Ach jo..no, uvidíme. Honza se hnal někam neurčitě nahoru sutí, i když jsme si řekli, že půjdeme na Hind Hut, kde vysílačkou zjistíme předpověď a oznámíme pokus o výstup. Jenže kde ta bouda je? Vyrazil jsem na hřeben morény, který nám zakrýval výhled a našel jsem ji. Minuli jsme ji. Vrátili jsme se tedy kousek zpět.

Je to taková malá boudička pro 20 lidí. Zjistili jsme, že zrovna v našem týdnu tam měla setkání nějaká skupinka členů Alpine Club of Canada, proto pro nás již nebylo místo. Byl tam to ráno docela klid. O přítomnosti lidí svědčily jen dva žluté stany, jenž se roztahovaly na sněhovém poli poblíž chaty, ačkoliv bylo všude napsáno, že u Hind Hut se nesmí stanovat. Až po chvilce vyšel z ?kadi-boudy? nějaký chlapík, nejspíše ranní ptáče. Pozdravili jsme jej a začali zjišťovat informace. Moc nám toho neřekl, tak se Honza odhodlal a vstoupil do chaty. Vyšel ven a o mnoho chytřejší jsme stejně nebyli, ani přes vysílačku jsme se nedostali k přesvědčivým informacím. No, co dál? ?Oki, musíme se rozhodnout..Já jsem přesvědčený, že do odpoledne se udělá nahoře krásně. Kdo jde se mnou?? Honza tvrdil, že bude hnusně, že nikam nejde. Šárce byla zima, nechtělo se jí. Petr ale jít chtěl. Co tedy udělat? S Petrem jsme prožili tu pekelnou Fatru, už jsme tady v Kanadě nějakou horu přelezli, slaňuje s jistotou, fyzičku má lepší jako já, nějaký šestý smysl mi dává stoprocentní přesvědčení, že bude dnes krásně, a kamarádi nám říkali, že to jde nahoru i bez jištění, jen se musí lézt opatrně (to jsme si ale neuvědomovali, jaké měli oni počasí měsíc předtím a jaké my). ?Dobrá, půjdeme do toho, ale jakmile se nám něco nebude zdát, obracíme.?

Rozhodnutí tedy padlo a vrcholový tým byl určen:) Honza tvrdil, že normální časová dotace na celý kopec z Hind Hut nahoru a zpět je 5-10 hodin. My s Petrem jsme zatím všechny kopce bez spěchu zvládali právě v jejich spodní hranici, tzn. i tady bychom měli být za šest hodin zpět. Oki, dáme si na návrat 13hodin. Měli jsme 2hodiny skluz od plánovaného zahájení výstupu, tak jsme se v chatě domluvili, že pokud nedorazíme zpět do 20:00, tak ať zavolají vysílačkou pro pomoc. Docela se divili, že do toho jdeme. Dokonce jsme zaznamenali i, Žabákův tolik oblíbený, uznalý pohled: ?Zřejmě slušnej oddíl.? Rozloučili jsme se s Honzou a Šárkou, dohodli si, že ve 13:00 obracíme, i kdybychom stáli pár metrů od vrcholu a vyrazili jsme.

Napřed jsme museli dolů od chaty po moréně, a pak už jen do kopce. Zpočátku po sněhu, ale pak do skály. Hned na začátku první jednoduché lezeníčko, které ani Petr nechtěl jistit. Potom postup strmým svahem nahoru. Dokázal bych si představit, že se celý ten kopec dá přeběhnout v teniskách za pár hodin (jak říkali ti naši kamarádi), ale mělo to jeden háček, nesmělo by být léto, jako letos. Ze začátku to zase nebylo až tak patrné, ale každý krok výše jsme si uvědomovali, že všude kolem nás je led, sníh a rampouchy. Ono když prší a sněží celý červenec, asi to na tom kopci ani jinak vypadat nemůže. Přesto jsme se cítili bezpečně, a tak jsme stoupali výše a výše. Jedinou devízou bylo to, že jsme neviděli moc vysoko, neboť žebro, po kterém jsme měli lézt nahoru bylo již hodně nízko zahaleno v mraku, a tak jsme viděli vždy tak max. 50m před sebe, což nám orientaci nijak neulehčovalo. Zdolávali jsme výškové metry kudy jsme to zvládli. Občas jsme se ocitli pod nějakou šikmou stěnou, kterou jsme opatrně přelézali. Pak ale začal foukat silný vítr a začal odhánět mrak, co byl kolem kopce. Čas od času se začaly objevovat krásné průhledy do údolí, jenom vrcholek byl stále zahalen.

Vítr zesiloval, až jsme občas při některých poryvech museli dávat pozor na rovnováhu. Já jsem cítil jistotu, ale zároveň taky odpovědnost za Petra, proto jsme se před další sérií lezení navázali a já vždycky dolezl do nějakého štandu a odtud jsem jej raději odjistil. Docela to zpomalilo náš postup, ale o to jej to více zbezpečnilo. V jednom místě jsme najednou byli uprostřed ledovatých ploten a nevypadalo to nikde nějak moc schůdně. Pamatoval jsem si z průvodce, že jsou na kopci 2 nejproblémovější partie (obtížnost 5.5 YDS) zvané červený pás a šedý pás. A právě pod ten červený nevedla podle nákresu cesta přímo po žebru, ale stěnou. Museli jsme malinko doprava, až jsem si všiml přehozené smyce přes kámen.

Odtud jsme lezli přímo nahoru. Pořád stejný systém. Smyce na slanění byly snad přes každý pořádný balvan, takže jsem vždycky po 30metrech Petra odjistil, než za mnou dolezl. Ještě pořád to byla relativně sranda, ale pak jsem dolezl pod ten červený pás. Pravděpodobně se tam normálně dá bez problémů stát, ale to neplatilo pro tentokrát. Mezi hranou raibasu, který jsem právě vylezl, a slaňákem ve stěně červeného pásu byla asi šestimetrová šikmina ze zmrzlého sněhu. Udělal jsem tam teda štand a nechal přilézt Petra. Když se zajistil, vzal jsem oba naše cepíny, nasadil mačky a lezl nahoru ke stěně, kde jsem viděl slaňák. Do něj jsem se cvakl, Petra odjistil a koukl se nad sebe:)

Červený pás je, přepočítáno ?na naše?, takové čtyřkové lezení, akorát tentokrát trošku vymrzlé. Hmm, být to suché, asi to vyběhnu i bez jištění, ale takhle to nebylo nic moc. Musel jsem si tam něco cvaknout, dolů to už byla fakt hloubka:) Petr mě tedy jistil a já lezl. Měl jsem s sebou jenom 2 hexy, frienda, vklíněnce, ale hl. jen 3 expresky:) Stejně toho nebylo více třeba. Friend přesně pasoval do spárky pár metrů nad Petrem a hex mi zase sedl perfektně do spáry v jediném náročnějším převisu v cestě. Nad převisem jsem už pak jenom udělal dva kroky vysněženým kuloárem a zajistil se zase do slaňáku. Petr za mnou pak dolezl, jen pouze chvilku zápasil s hexem pod převisem, protože ten tam opravdu držel férově. Z kuloáru vylézt nebyla zase taková hrůza, Petra jsem poslal prvního a raději jej jistil. Shodil na mě pár kamenů, protože nad námi bylo všechno dost rozlámané, ale s tím se počítalo, já bych je poshazoval taky. Nahoře jsme pak pro lepší orientaci postavili mužíka a postupovali dále. Konečně trošku odpočinku. Vítr byl pekelný, ale kopec v té pasáži nebyl zase tak prudký, takže stoupání nám nečinilo velké problémy. Dokonce se vyjasnilo a my už tušili, kde je vrchol. Stoupali jsme bez jištění docela svižným tempem. Ještě stále jsme nejedli.

Jelikož jsme se chvilkami brodili závějemi sněhu, docela to unavovalo, a tak jsme občas zastavili a napili se. Při jedné takové zastávce, kdy se ukázalo, že je to ještě hezký kousek nahoru, nás napadlo, podívat se na hodinky. Bylo skoro 13:00. Pomalu bychom měli myslet na návrat. Petr to naznačil a já to taky už pociťoval. Ve 13:30 Petr oznámil, že bychom to měli otočit a jít dolů. Vrchol nebyl už daleko (tipuji max. 150 výškových metrů), počasí začínalo být parádní, dneska bychom to bez problémů zvládli, ale ? Dohoda zněla jasně! Já to vnímal taky, ale něco mě ještě nutilo jít o kousek výš. Lezli jsme tedy dál až na takovou polici, která končila schodem a kolmým kamenem v němž byl fixní štand. Přeletěl nad námi zase jeden hustý mrak a já si uvědomil, že sem dojdeme dnes nejvýše. Sedli jsme na ten schod, zajistili sebe i batoh do slaňáku, vytáhli vrcholové prémie (svačina, čokoláda, slivovice) a podali si ruce. Bylo dohodnuto i bez řečí. Teďka se už jenom vrátit v pořádku dolů, protože slunce začínalo svítit a všechno evidentně tálo.

Svačina byla fantastická, pak už jenom rozmotat lano a šup s ním směr údolí. Já jsem jel první, abych jej po cestě rozmotával, Petr jel druhý. Stahování 50m lana byl vždycky zdlouhavý a nebezpečný proces, když je skála nad vámi tak rozlámaná, že to drhne snad na každém decimetru a ještě vám to občas shodí kámen do rukou. Přesto jsme postupovali poměrně bez nehod. Ani ty kameny na nás moc nepadaly. Červený pás byl malinko oříšek, ale nakonec se sluneční svit ukázal taky jako dost pozitivní, když ten led, co byl dole pod ním, skoro celý již roztál, dokonce byly vidět i pásy suťi. Ta příroda je holt kouzelník.

Slanili jsme co se dalo, ale nakonec nás stejně postihla komplikace. Lano prostě najednou nešlo stáhnout. Nevím již kde byl problém. Stranu, kterou jsme tahali, jsme měli dole a o uzel to nedrhlo. Jednoduše to nešlo. Nechal jsem Petra, aby to chvilku zkoušel stáhnout sám, že tam jinak pak vylezu, a šel jsem vyslyšet nutné volání přírody. Hledal jsem nějaké šikovné místo, dál ve stěně, kde nechodí tolik lidí a, ani nevím proč, nějak automaticky jsem si hledal místečko pod nějakým převisem. Jeden jsem našel, nebyl moc velký, sotva by pod něj člověk schoval batoh, ale mně stačil. Stáhl jsem kalhoty a začal konat, když tu náhle slyším zvuk, jakoby z vrtulníku uletěl kus vrtule. Petr na mě vyděšeně kouká a najednou mezi ním a mnou (byli jsme od sebe asi 50m) proletěl placatý kámen jako sekerka. Svist, který při tom šel slyšet byl opravdu děsivý. A jak jsem se zaposlouchal, slyšel jsem rachot přímo nad sebou. Přímo nade mnou hrčelo dolů kamení, asi po odtátí sněhu, nebo co. Byl jsem zrovna v takové situaci, že jsem toho mnoho dělat nemohl, a tak jsem si jenom zakryl rukama kolena a snažil se je schovat pod převis. Myslel jsem, že mám hlavu tím převiskem krytou, ale to byla pravda jen z větší části. Najednou mě do přední části přilby trefil kámen, až mi ji stáhl kousek do čela. Kamení kolem mě prohrčelo v pár vteřinách. Koukal jsem za ním, jak padá dál dolů stěnou a chvilku ještě počkal, kdyby letěly poslední kusy. Mezitím jsem dokonal zahájenou činnost a chtěl se obléci. Tu najednou koukám a jeden z těch kamenů mi spadl přímo dovnitř kalhot. Vytáhl jsem jej ven a s úlevou jím zakryl svůj výtvor. Vědět, že to je nejdramatičtější okamžik celého sestupu, tak si vezmu fotoaparát a něco asi vyfotím. Vlastně asi ne, protože nevím, co by se tam tak dalo vyfotit.

Dolů už to pak bylo spíše za trest. Led i sníh v těch nižších částech úplně roztál. Občas jsme našli místo, které jsme si pamatovali, ale po chvilce sestupu jsme si uvědomili, že zase slézáme jinudy. Nevadilo to. Sestupovat se dalo relativně všude, dokud jste nevlezli do východní stěny, která byla strmá až běda.

Dolů jsme se tedy nakonec dostali bez úhony. Slezli jsme zpět na morénu a zašli do Hind Hut. Bylo 19:30. Uvítali nás jako bychom předvedli nějaký zázračný kousek, přitom jsme na ten vrchol ani nevylezli. Zbyla jim nějaká hrachovka, tak nás na ni pozvali a když se ptali odkud že jsme, tak jsme řekli z České republiky. Pokývali uznale hlavou se slovy: ?Tak to chápeme.? Bylo to fajn, potkat zase bandu horolezců, kteří nejsou v kopcích proto, aby lezli na vrcholy nejtěžší cestou, nenacvičují na stěnách, či překližce dva kroky pořád dokola a neptají se vás na to, jakou obtížnost na skále taháte tak vážně, jakoby to bylo nějaké kritérium, podle něhož si vás oblíbí. Vyzařoval z nich pocit pohody, klidu a míru.

Pak jsme se ale už rozloučili, aby o nás dole neměli starost, a vydali se na cestu dolů. Ještě jsme posbírali pár rad, zjistili, že se to po tom sněžném poli dá sjet až ke spodní pasáži morény a bylo hotovo. Sklouzli jsme se, pak našli vyústění stezky, sešli ke sněhovému splazu, po něm už jako po schodech z vyšlapaných stop dolů, pak traverz a slézt dolů. Cesta ke stanům podél Maggog Lake, jakoby nechtěla nikde skončit. Honza nám šel naproti, a tak jsme si u cedule, která oznamovala, že na cestu k Hind Hut mohou jenom vybavení a zkušení horolezci, udělali závěrečnou fotku s Mt. Assiniboine.

Honza nám nechtěl uvěřit, že jsme na vrchol nedolezli, když teď je ten kopec tak čistý a krásný, ale nakonec se mu spíše ulevilo, protože by jej to asi hodně mrzelo. Nám to ale bylo jedno. Proč se vlastně člověk na ten kopec sápe? Aby tam něco objevil? My s Petrem jsme na něm hledali zážitky a těch jsme si snesli spoustu. Pro nás nebyl vrchol směrodatný, my jsme dosáhli vlastního cíle, bylo mezi nimi nejspíše i to křeslo pod slaňákem asi sto výškových metrů pod vrcholem hory:)

Další den jsme se pak rozloučili s Honzou a Šárkou, protože ti vyrazili na parkoviště pro auto, neboť měli dovolenou pouze do středy. My s Petrem pořádně přebalili batohy a po obědě vyrazili na pěší trasu, kterou jsem nám na 3dny naplánoval. Jednalo se již pouze o turistiku, takže se o ní nechci moc rozšiřovat. Bylo to opravdu krásné. Na středu jsme měli naplánovanou pouze kratší vzdálenost, protože jsme počítali, že budeme unavení.

Došli jsme do kempu, kde se k nám později přidali i nějaké 2 letušky a pak večer se dokodrcali ještě nějací kluci. Všichni měli taková ta různě sušená jídla a převařovali vodu na pitnou. A tak jsme opět byli za zvláštníky, když jsme vybalili 10kg potravin počínaje pečivem, přes rýži a těstoviny, konče konzervami. Dokonce jsem měl v batohu nějakou Petrovu sladkou dobrotu v konzervě, která vážila 500g, a byla to tak odporná šlichta, že jsem myslel, že jej zabiju, když jsem to ochutnal:)

Šli jsme spát. Já už druhý večer usínal pod širákem vedle stanu, protože jsem se venku vyspal více než vevnitř. Trošku jsem sice zmrzl, ale za to jsem měl příležitost pozorovat hvězdy. Na další den jsme nějak začali přehodnocovat plány a padl návrh, že bychom to mohli zabalit na Sunshine Meadows. Vybatolili jsme se přesto ráno v 6:00 ze spacáků a šli kuchtit. To ráno se nám povedlo ukuchtit něco neuvěřitelně dobrého, smíchali jsme vlastně jenom mléko s marmeládou a ohřáté jsme do toho nasypali musli. Vznikla z toho hodně zajímavá hmota, která byla v konečném důsledku neuvěřitelně žravá a vypadala jako nějaké pečivo:)

Jelikož jsme toho měli plný kotlík, tak jsme to nabídli holkám ke snídani, protože jsme o tom den předtím vtipkovali. Holky si nás jako kuchaře nemohly vynachválit:) Pak jsme se sbalili a vyrazili. Hned na začátek byl neuvěřitelný krpál.

Naštěstí jsme toho konečně snědli dost na to, abych si svůj útočný batoh (jen 45l na pětidenní stanování v divočině s horolezeckými choutkami) mohl sbalit podle svých představ a dát i spacák dovnitř, tudíž se mi batoh nesl milionkrát lépe než předchozí dny. Kopec jsme vysupěli, čímž jsme se dostali na krásnou horskou louku. Odtud jsme měli ještě mnoho příležitostí otočit se a podívat na náš vysněný kopec. Cesta ubíhala pomalu, protože jsme neustále fotili. Slunce nás spalovalo za živa a vedro bylo k padnutí. Přesto jsme se pořád zastavovali s foťáky. Když jsme přešli z Mt. Assiniboine Provinciál Park do Banff National Park, tak se do nás při jakémkoliv zastavení pustily místní komáři, mouchy a hovada, což tyto situace pak tedy hodně zpestřovalo o pohyb. Došli jsme na Sunshine Meadows usmažení, uzážitkovaní, unavení a žízniví, a tak jsme se dohodli, že tady to utneme a pojedeme dolů. Zjistili jsme, že odtud jede autobus, a tak jsme neváhali, nacpali se do něj a ani jsme nemuseli platit lístek. Jedinou kaňkou na celé akci byl závěr, kdy mi ujely zbytečně nervy a dost nevrle jsem se na Petra obořil kvůli blbosti. To byla známka toho, že už jsme toho měli fakt dost a taky toho, že potřebuji kus pořádného masaJJ

Z parkoviště na Sunshine Meadows jsme odjeli stopem do Banffu, kde nás vyzvedla Zuzanka a hodila nás do Canmore. Zlatý hřeb léta se podařil.